Jak sem šel plavat...

Sobota odpoledne, zlenivělost jak sviňa - dostal jsem osvícený nápad, že si půjdu zaplovat. Obratně googluju "Vienna swimming pool", vybírám bazén Diana, zběžně zjišťuju, kdy v sobotu zavírají a vyrážím. Chyba číslo jedna, jako vždy si spletu ulice, takže to asi 30 minut hledám, načež zjišťuji, že to je vlastně ve dvoře IBM (můj předpředchozí zaměstnavatel). Přijdu tam a paní na vrátnici mi začne vnucovat, že za hodinu zavírají a že mě lístek na hodinu nemůže prodat, že nejmenší mají na 2 hodiny. Říkám OK, 11 Eur a nořím se dovnitř...

...načež zjištuju, že to je zábavné centrum pro děcka s rodičema. 3 bazény s vodou maximálně po kotníky, velký hrad s dělem, ze kterého stříkala voda (ten jsem ale stejně dobil - připlazil jsem se v té vodě po kotníky až k hradbám a plivl na něho vodu, co sem měl v držce), všude byly nápisy, kam můžou plavci a kam neplavci a v té největší hloubce mě byla voda po prsa. Wow.


Tak jsem se na hodinu odebral do výřivky, kde jsem strávil zbytek bazénního života. Ale jako vždy, osud mě přichystal překvápko na konec.

Polonaštvanej se vracím k lehátku, kde jsem si nechal ručník a kde nic, tu nic. Plavčík, vidouc mne, jak bezraden tam stojím, procházíc kolem mne se jen ušklíb a prohodil: Děcka našly nějakej bílej ručník v bazénu. Je támhle a ukázal na cár hadry, která visela na plotě a z něhož tekla voda...

Děcka, ještě jsem s vama neskončil! Ještě budete velkého Radima na kolenou prosit za tuhle lumpárnu, co ste mě provedly!