Mahmud

Mahmud /přesně nevím, jak se jmenuje, ale vím, že to jméno je nezapamatovatelné/ je můj spolužák z kurzu němčiny, kam jsem začal chodit. Je někde z Afriky a sedí vedlě mě. Kulantně řečeno, má pár malinko rušivých zlozvyků. Jedním z nich je, že přemýšlí nahlas. Příklad - Pan učitel třeba řekl "die Katze" a on hned na to pološeptem "die, der, der die" (skloňování ženského rodu ve 4 pádech v němčině - kdo neví). První čtvrthodinku mě to připadalo strašně směšné, bohužel jen tu první. Pak totiž vytáhl dalšího žolíka. Nazval jsem to hmmčení. Opět se učitel na něco zeptá - příklad - "Kdo vládl v Rakousku v roce 1900?". Mahmud neví. Ví, že to neví, ale začne hmmčet a čumí vokolo. A hmmčí tak dlouho, dokud někdo neřekne správnou odpověď. A pak to zvopakuje! Ó můj bože. Vrchol byl, kdy Pan učitel něco ukazoval na tabuli a on to se sekundovým spožděním opakoval, ale dvakrát po sobě. Taková samo-ozvěna. Po hodině už jsem myslel, že zajdu do Billy, koupím řetaz špekáčků a umlátím ho. Naštěstí byla přestávka...

O přestávce nastává takovej ten megatrapnej moment, kdy nemáte co dělat a musíte se začít NENÁPADNĚ s někým bavit. Já a ještě jeden Egypťan jsme šli za Mahmedem. Celou přestávku vykládal báječnou story, jak v roce 1989 (ano, 20 let zpátky) v Mistroství Afriky ve fotbale jeho tým hrál proti Sudánu (to podlě mě nemůže zajímat ani lidi v Sudánu) a jak v 79. minutě hráč s číslem 4 (ano, ani neznal jméno) udělal chybu a jeho tým dostal gól. Nevím, slyšet to podruhý, tak si radši hodím špagát. Na konci hodiny mě ale podržel dveře a usmál se na mě (což bych s jeho uhelnou tváří a bílýma zubama přirovnal jako když ti někdo baterkou posvítí do ksichtu), takže sme největší kámoši a příště kluka ušatýho zvu na beera.

Vůbec africká němčina je občas fakt k popukání. Na otázku "Co lze považovat v 16. století jako luxus?" se přihlásil Egypťan a řekl: "Šerd.". Když viděl naše (+ učitelovy) nechápavé pohledy, začal vysvětlovat, co vlastně ten šerd je. No a vylezlo z něho, že to je kůň - Pferd.

Ale o největší show jsem se stejně postaral já. Dostali jsme domácí úlohu a vypracovali ji jen dva lidi. Jedna Ruska a já. Ja jsem ji psal ráno při snídani a řekněme, že jsem měl hooooooodně dobrou náladu. Úkol byl, vymyslet si příběh o člověku a popsat jeho život. Psal jsem o Řehoři Stříbrném, který se narodil v Třeboni, ve 3 letech začal kouřit mariuhanu atd. Vysloveně perla, za perlou. A v hodině se učitel zeptal, kdo že udělal domácí úlohu, že si ji přečtem nahlas. Samozřejmě s vědomím, co jsem vyplodil, jsem se krčil v koutku. No a pak Egypťan zmerčil, že to mám vypracované na stole, vzal to do ruky a začal s tím mávat nad hlavou a s úsměvěm křičet: "On to má taky!". Kdybych měl po ruce kotel žhavé smůly, tak mu to naliju do všech tří jeho uší. Ruska dočetla a pak jsem přišel na řadu já. Pan Učitel se dlouho držel, ale stejně jsem ho zkosil smíchy k zemi...